Bylo nás šest: Verča, Ráďa, Forest, Pavla, Mlha a Michal (tedy já);
S partou přátel jsme vyrazili na netradičního Silvestra - do Gerniku - jedné z českých vesnic v Rumunském Banátu. Banát se nachází na jihozápadě Rumunska (v blízkosti města Orsova) cca 10 km severně od Dunaje, který je v této obasti hraniční řekou se Srbskem. Do Rumunska jsme jeli "dopravní službou" - mnoho čechů v Rumunsku má známé a příbuzné v Čechách a výnosným bussinesem je přeprava lidí a hlavně materiálu z Čech (a jiných Evropských států) do Rumunska. My jsme využili služeb jednoho místního přepravce, což je vzhledem k poloze a dopravní obslužnosti Banátu asi nejlepší volba. A kdyby pan Hrůza nespojil naši dopravu s dopravou ojetého automobilu, tak i nejrychlejší - ale o tom později.
Banát - něco z historie českých vesnic
S partou přátel jsme vyrazili na netradičního Silvestra - do Gerniku - jedné z českých vesnic v Rumunském Banátu. Banát se nachází na jihozápadě Rumunska (v blízkosti města Orsova) cca 10 km severně od Dunaje, který je v této obasti hraniční řekou se Srbskem.
A jak zde vlastně české vesnice vznikly? Začátkem 19. století nalákal svými sliby jistý podnikatel se dřevem Magyarly několik desítek českých rodin do oblasti Banátu a tak roku 1823 vznikla první česká vesnice Sv. Alžběta (později zanikla kvůli nedostatku vody) a o něco později Sv. Helena. Magyarly své sliby nesplnil a osadníci se v nouzi přihlásili do svazku vojenských pohraničníků. Druhá vlna osídlování proběhla v letech 1827-1828 a byla organizována vojenskými úřady, které si tak zajišťovali pohraničníky pro službu na neobydleném území. V tuto dobu byly podle vojenských strategických plánů založeny další vesnice, mezi nimi i největší z nich - Gernik. V Gerniku žije v současné době možná něco kolem půl tisícovky obyvatel, ale jejich počet neustále klesá, především mladí se stěhují do Čech, a zůstávají akorát starší lidé. Hodně domků v Gerniku je tak opuštěných.
Kromě toho docházelo ve 2. polovině 19. století k osídlování i dalších oblastí jihozápadu Rumunska. Při sčítaní lidu v roce 1992 se k české národnosti přihlásilo 5800 osob. (Více lze o historii českého osídlování Banátu, o lidech v Banátu a o všem kolem lze najít např. na stránkách http://www.listbanat.cz )
Cesta do Gerniku
Do Rumunska jsme jeli "dopravní službou" - mnoho čechů v Rumunsku má známé a příbuzné v Čechách (mnoho z nich, především mladých lidí, se také vrátilo zpět do Čech - tady se přeci jenom žije jednodušeji než v Banátu) a výnosným bussinesem je přeprava lidí a hlavně materiálu z Čech (a jiných Evropských států) do Rumunska. My jsme využili služeb jednoho místního přepravce, což je vzhledem k poloze a dopravní obslužnosti Banátu asi nejlepší volba. A kdyby pan Hrůza nespojil naši dopravu s dopravou ojetého automobilu, tak i nejrychlejší (ojetina do Rumunska nedorazila, počkala na nás na maďarských hranicích a těšila se až se budeme vracet - ale o tom později).
Cesta přes Slovensko, Maďarsko a poté v samotném Rumunsku byla poměrně pohodová a z velké části po dálnici. Až v oblasti Banátu cesta začínala být trošku slabší. Poslední, tedy vlastně předposlední část cesty je kolem Dunaje, který tvoří hraniční řeku se Srbskem. Dunaj se v této části zužuje z ohromné šířky do poměrně úzké průrvy mezi skalami - řeka se v těchto místech zužuje až na 150 m a její hloubka dosahuje téměř 70 m. Tuším se tomu místu říká soutěska Kazaně.
Cesta v těchto místech byla už dost špatná (místy zcela mizela) - svým autem bych tudy jet v žádném případě nechtěl. Překvapilo nás poměrně velké množství rozestavěných domů, kde jako by stavba skončila ze dne na den. Později jsme se dozvěděli, že v době války, kdy bylo na bývalou Jugoslávii uvaleno embargo, tak místní obyvatelstvo mohutně profitovalo z pašování všeho možného na druhý, tj.srbský, břeh Dunaje. Po skončení konfliktu zdroj příjmů vyschl a rozvoj se zastavil.
Po několika kilometrech se odbočuje od Dunaje směrem do Banátských kopců. Zde zpevněná cesta (až na výjimky) definitivně končí. Asi po 10 km jsme dorazili do zřejmě největší české vesnice v Banátu - Gerniku.
Podnebí v těchto oblastech bývá hodně vnitrozemské - horká léta a studené zimy. Byli jsme připraveni na metrové závěje, vybaveni lyžemi a já vlastnoručně vyrobenými sněžnicemi. Přivítala nás ovšem modrá obloha, teploty kolem nuly a spíš demonstrativní sněhová pokrývka. To mi nicméně nebránilo (místy bylo i 10 cm sněhu) vyzkoušet mé sněžnice z plastových trubek a provázků. Je třeba přiznat, že jsem se zřejmě dopustil některých technologických pochybení a plastové přezky, kterými se sněžnice upevňovaly k noze, po asi 10 metrech chůze praskly. Příště je asi budu "vyrábět" někde v obchodě.
U tety Pancové
Gernik leží v roklině poměrně vysoko v kopcích (tuším cca 600 m.n.m.). Některé domy mají velmi hezkou výzdobu (alespoň zepředu), která se v Čechách už téměř nevidí, maximálně u některých památkově chráněných domků na vesnicích. Jiné domky jsou staré a neudržované - asi jako všude. Místní dávali ulicím stejné názvy, jako znali z Čech, takže se tu můžeme projít třeba po Malé straně.
My jsme bydleli u paní Pancové - pro nás tety Pancové. Teta Pancová bydlela v domku sama a využívala pouze malou kuchyňku. Na nás tak zbylo místo v dalším pokoji s malou místností, která sloužila jako předsíňka a koupelna zároveň.
Teta se o nás starala jako o vlastní. Pokojíky čisté, krásně vymalované. Jídlo a pití jsme měli také "zajištěno", i když ... kuchyně (tj. způsob vaření) tety Pancové mi hodně připomínala kuchyni u mé babičky na Slovensku. Sice moc dobré, ale rozhodně řádně promaštěné. Já osobně jsem byl hodně opatrný - snad jen Forest se do toho pustil bez bázně a hany.
Ještě malá příhoda s toaletou - samozřejmě venkovní suchá kadibudka. K tomuto záchůdku u nás měšťáků panoval jakýsi přirozený ostych a volili jsme spíše přírodní zákoutí - teta si ale brzy všimla, že papír na záchodě je téměř netknutý. Tak jsme si to raději také vyzkoušeli. Nakonec ani nebylo potřeba lektvaru, který nabízela některým nešťastníkům, nervózně přešlapujícím s cigaretou poblíž toalety :-).
Večer jsme často trávili povídáním u tety (s výborným vínem) v kuchyni. Tady bych zmínil několik zajímavostí. V jedné vesnici byli většinou lidé ze stejné oblasti. Jednotlivé vesnice jsou poměrně izolované a ani po letech nedošlo ke "smíšení" jazyka. Proto je v jedné vesnici krásně patrné např. "pražské" nářečí a v jiné zas "moravské". Další zajímavá (ale asi logická) věc - jazyk se samozřejmě vyvíjel trochu jinak než v Čechách. V Banátu se proto používá spousta výrazů, které v Čechách buď neznáme vůbec nebo pouze z historických knih. Takže sem tam jsme se na něco museli zeptat a sem tam byl význam slov úplně jiný. Tak například když teta vyprávěla o synovi, který už asi potřetí skapal - po dotazu jsme se dozvěděli že skapat znamená utéci. Jiný příklad - Valaši nejsou ani koníci ani obyvatelé části Moravy - Valaši jsou Rumuni. O vodeničkách řeč ještě bude.
U tety (a zřejmě nejen tam) se z mého pohledu velmi zajímavě kloubila minulost s přítomností (alespoň tou naší). Na jedné straně kabelová televize (španělské romantické seriály patří k nejsledovanějším pořadům), na druhé straně voda pouze na návsi uprostřed vesnice a stále ještě využívaný kolovrátek na předení vlny. Ten ostatně patřil k jedné z našich velkých atrakcí. V tomto případě jsme byli aktéři my a myslím, že si teta při pohledu na naši "zručnost" smíchem prodloužila život minimálně o několik let.
Pár dalších postřehů
V průběhu našeho pobytu v Gerniku jsme se tak nějak seznamovali s prostředím. Pavla si vyzkoušela ranní dojení kraviček, byli jsme na výletě po okolí (vodeničky, vápenka, Turecká díra - jeskyně kousek od Gerniku) a došli jsme až do Svaté Heleny (kdopak že se to zpět do Gerniku nechal s prosíkem dovézt autem?). Jinak, cesty po okolí jsou díky ČKT (tj. Český klub turistů) docela solidně značeny, takže s výlety nebyl žádný problém. Tady jedna malá zajímavost - Forest byl (a doposud je) jediný člověk, kterého znám, který jako impregnaci používá na svoje kožené boty technický olej WD40. To já jsem si netroufl, nevím, co by tomu řekla moje goretexová membrána. Nicméně, Forest prý měl v botách sucho - to já po dni chůze v rozbředlém sněhu rozhodně ne. Krom toho jsme se byli podívat na místní tradiční novoroční oslavě, kde jsem se na mokrých dlaždičkách skoro přizabil (mých 176 cm není žádná výška, ale brzdit nosem o dlaždičku není nic moc). Nepopírám, že svoji úlohu mohlo sehrát i menší množství alkoholu. Místní přišli slavnostně oblečení a naladěni, my pouze naladěni (né že bychom měli tepláky, ale o slavnostním se nedalo mluvit, takže jsme tam byli trochu jako šupáci.)
Celá oblast Banátu je poměrně chudá (to ovšem neplatí pouze pro české vesnice) a "izolovaná". Češi si mezi Rumunskou většinou žijí tak nějak pro sebe, děti ve škole se učí česky. Lidé žijí na naše poměry hodně venkovským způsobem - hodně toho co potřebují si sami vypěstují nebo udělají. To je také jeden z velkých rozdílů mezi naším venkovem a Banátem. Ve vesnici je funkční kovárna, za vesnicí vápenka a vodní mlýny (spíš takové mlýnky, to jsou ty vodeničky , o kterých už byla řeč).
Nicméně, jak to je např. se zdravotní péčí asi ani nemusím psát - tuším, alespoň podle stavu chrupu místních obyvatel (toho si nejde nevšimnout - i poměrně mladí lidé to mají v puse dost "prořídlé"), že místní kovárna je využívaná i jako stomatologická ambulance.
Ve vsi je i hospoda, ale ta zdaleka není tak navštěvovaná jako u nás - v okolí není prakticky žádná možnost výdělku a lidé potřebují peníze na důležitější věci (cukr, sůl apod. - tedy na to, co se vypěstovat nedá). My jsme ovšem místní hospodu v klidu navštívili - rumunský Temešvár byl po náročném dni moc fajn.
Tím ovšem nechci říci, že se tu nepije - naopak. Místní vyrábí víno a pálí "slivovici". Víno, které jsme pili my bylo výborné - přirozeně sladké (cukr se zde do vína nikdy nepřidává) a dalo se ho vypít poměrně hodně bez větších ranních následků. Pálenka se přepaluje většinou pouze jednou, je hodně voňavá, jemná, slabší než u nás (tuším kolem 20 %) a místní ji pijí z dvoudecových pohárků. Naše 55 % domácí "standardka" příliš úspěch neměla - prý moc silná.
Místní (především mužská část) pijí opravdu hodně. Ale jedním dechem je potřeba dodat, že na rozdíl od alkoturistů z Čech (alkohol je zde docela dobrý ale hlavně velmi levný - jak jsem se někde dočetl, alkoholové zájezdy jsou proto velmi časté) se zřejmě neopíjí do němoty. Život tady je dost tvrdá řehole a pracovní den (to jest v podstatě každý den - dobytek se neptá jestli je neděle nebo Vánoce) začíná brzy ráno, pije se proto spíš "průběžně". Tetin zeť Karel, který nám dělal i průvodce po okolí, měl nějakou tu schovanou flaštičku vždy po ruce.
Tady stoji za zmínku jedna místní zvláštnost - svařená pálenka. Tak jako se u nás dělá svařák z vína, tak nám teta Pancová naservírovala horkou slivovici a těšila se, jak to s námi zamává. Naštěstí jsme se měli dostatečně na pozoru.
Na konec
Po příjemně stráveném týdnu a oslavě Nového roku jsme se rozloučili a vydali zpět do Čech. V den odjezdu začalo "konečně" hustě sněžit, takže jsme se trochu "sklouzli" alespoň po cestě autem z banátských vrchů. Ve vedlejší vesnici jsme ještě pár hodin počkali, než si pan Hrůza trochu odpočine, a hurá do Čech. Na hranicích si na nás pan Hrůza připravil malé překvápko - vyzvedl si svoji odstavenou ojetinu a rozhodl se ji dostat do Čech, když se to do Rumunska nepodařilo. Dobrodružná cesta se tak díky "menším prodlevám" na hraničních přechodech protáhla na (matně tuším) něco kolem 30 hodin. Alespoň že Forest usmlouval cenu.
A co dodat? Banát je velmi pěkná oblast, kam se opravdu vyplatí podívat a dají se tu vidět věci, které u nás člověk už uvidí těžko. I když české vesnice v Banátu mohou z některého pohledu občas vypadat jako skanzen (kovárna, vápenka a mlýny na vesnici se skutečně v Čechách moc nevidí), moderní doba je vidět i zde - třeba již zmiňovaná kabelovka. Samozřejmě, já osobně bych se asi snažil nejdříve vykopat vodovod a pak až kabelovku. Ale to je jiná.
Je také potřeba si uvědomit, že život tady vůbec není jednoduchý a hodně věcí plyne z praktických důvodů. Např. traktorů tu člověk moc nevidí, ale lidé tu pěstují hlavně pro sebe, ne ve velkém na prodej, a nákup techniky za několik milionů je proto naprosto nereálný. Kromě toho, podmínky jsou velmi tvrdé (těžký terén, kamenitá pole, klimatické podmínky) a technika by velmi brzo odcházela. Není třeba podotýkat, že autorizovaný servis John Deere v Gerniku není.
Na závěr malá poznámka. Lidé jsou tu tradičně velmi milí a pohostinní a turistika z Čech (zejména tzv. agroturistika) je vítaným zdrojem příjmů i kontaktů v jinak dost chudé oblasti. Některé věci ale místním vadí (a ani se nedivím). Cesta, po které jde stádo krav dvakrát denně na pastvu a z pastvy, vypadá tak, jak vypadá, a není potřeba ji demonstrativně fotit. Kdo si chce fotit hovínka, ať fotí ty psí u sebe doma před panelákem (je jich tam až dost). Takže, pokud do Banátu někdo zavítáte, chovejte se tam jako na návštěvě a ne jako hlupáci.
Bình luận