Putování a horská turistika po Hochschwabu, Eisenerzer Reichensteinu a sjíždění řeky Salza (Rakouské Alpy)
Expedice: Michal & Vláďa;
Zážitky, kempy a další postřehy. Vyrazili jsme z Plzně někdy po obědě, nebo spíš odpoledne (tj. o dost později, než bylo v plánu). Ještě před cestou jsme nakoupili nějaký proviant - nechal jsem se Vláďou trošku strhnout, takže to u pokladny vypadalo, jako když se chystáme minimálně na třítýdenní expedici a ne na týden do Rakouska. Cílem byl kemp Rosskogler Seebach pod Hochschwabem. Rakouskem jsme (zcela odkázáni na rozmary navigace) projížděli už za tmy, co bylo především v "Alpské" části cesty docela zajímavé. Nicméně jsme v deset večer úspěšně našli kemp...
Příjezd do Seebachu
Vyrazili jsme z Plzně někdy po obědě, nebo spíš odpoledne (tj. o dost později, než bylo v plánu). Ještě před cestou jsme nakoupili nějaký proviant - nechal jsem se Vláďou trošku strhnout, takže to u pokladny vypadalo, jako když se chystáme minimálně na třítýdenní expedici a ne na týden do Rakouska. Cílem byl kemp Rosskogler Seebach pod Hochschwabem. Rakouskem jsme (zcela odkázáni na rozmary navigace) projížděli už za tmy, co bylo především v "Alpské" části cesty docela zajímavé.
Nicméně jsme v deset večer úspěšně našli kemp. Chvilku jsme neúspěšně hledali někoho, komu bychom ohlásili náš příjezd a případně zaplatili a nakonec jsme si po diskuzi s jedním ubytovaným človíčkem (asi jediný, který ještě nespal) postavili stan a usnuli (tedy já) po náročné cestě. Vláďa: ..."spát se mi bohužel příliš nedařilo, budil jsem se. Asi působila nervozita, že si druhý den vylezu na pořádný kopec (dosud jsem ťapal jen po šumavských kopečkách) a i to, že spíme v kempu bez řádného zaplacení hned při vstupu jak je v ČR zvykem".
Pohoří Hochschwab.
Dvě věci, které nás trošku překvapily - nikdo po nás nechtěl peníze a všichni už spali - se během následujících dnů ukázaly jako naprostý standard. V kempech vypadali docela překvapeně, jak usilovně se hlásíme o placení předem a většinou jenom prohodili, že to je v pořádku a ať se zastavíme, až budeme odjíždět. Žádné placení předem, cedulky na stany a podobně - v Čechách věc nevídaná (zřejmě tam moc Čechů nejezdí - to bohužel neříkám s nějakou obzvláštní hrdostí). Co se "nočního klidu" týče, získali jsme pocit, že s úderem deváté Rakousko spí. V kempech ticho (výjimkou byli Češi a Maďaři v Palfau), ve vesnicích ticho, hospody zavřené, domy zhasnuté. A co se klidu obecně týče, o víkendu si v Rakousku kromě benzinek jen tak člověk nenakoupí. Na to jsme si v Čechách, kde jsou některé supermarkety otevřeny 24 hodin 7 dní v týdnu, už tak trochu odvykli.
Hochschwab - severní cesta
Ráno jsme vše sbalili (protože jsme ještě stále nepotkali zodpovědnou osobu , tak i stan) a vyrazili směrem na Seewiesen. Auto jsme nechali na parkovišti dole v údolí Seetal (to je nevýhoda při startu ale velká výhoda při návratu - vracíme se spodem) a již pěšky jsme po silnici vyrazili k Seewiesenu, kde byl nástupní bod naší trasy.
Hřeben Hochschwabu u Seewiesenu při cestě ze Seebachu. Vpravo údolí Seetal - tudy se dnes vracíme a zde je také kousek od hlavní cesty parkoviště.
Auto jsme nechali na parkovišti Seetal pod Seewiesenem, po silnici jsme si vyšlápli kopeček k Seewiesenu (mělo by to jít i nějakou pěšinou, ale tu jsme nenašli) a pak už jsme po horském chodníku nastoupili směrem na Seeleiten, tj. na hřeben pohoří Hochschwab. Vláďa: "Už při stoupání po silnici jsem se zapotil. Při včerejším nočním sjezdu mi ta silnice nepřipadla moc prudká, ale jak jsem měl i po následné dni možnost zjišťovat, pohled z auta hodně zkresluje a tak i celkem prudký kopec se mnohdy zdá jako rovina. Pak chvíli trvá si ujasnit, že Michal tu dvojku neřadí proto, aby se také protáhla, ale aby jsme ten kopec vůbec vyjeli". Asi za hodinu a půl (z parkoviště) jsme poměrně svižným tempem vystoupali na hřeben a pustili se směrem k Hochschwabu. Cesta po hřebeni je v této části hor velmi příjemná, jde se po trávě a téměř po rovině, taková luxusní procházka v necelých 2000 m.n.m.
Výstup na Seetal (hřeben Hochschwabu) a pohled na hřeben.
Vláďa: "Při pohledu na okolí a na další úsek cesty, který vedl po mírně stoupající zelené planině, mysl, a hlavně plíce zajásaly a tak jsem si v klidu prohlédl krávy pasoucí se v této pro mne neuvěřitelné výšce 1700m. Jak tam mohly vylézt netuším. A tak jsme stoupali a pak bohužel občas klesali a zas stoupali ... ... no, to se tak na horách občas děje :-)"
Hřeben Hochschwabu (na trávě je vidět chodník) a pohled do údolí Seetal - tam někde parkujeme.
Po cestě jsme ještě viděli poměrně velké stádo kamzíků, kousek od Hutkogel jsme z pramene doplnili zásoby vody a okolo jedné hodiny jsme dorazili k chatě Schiestlhaus.
Vrchol Hochschwab (2277 m.n.m.) a kamzíci na náhorní plošině.
I když Vláďu teplý čaj docela lákal, okolo chaty jsme jenom prošli a za necelou hodinku jsme (už po kamenité cestě s asi 100 m převýšením) vystoupili na vrchol Hochschwab, 2277 m.n.m.
Horská chata Schiestlhaus a vrcholové foto z vrcholu Hochschwab.
Chvíli jsme si vychutnávali dobytí vrcholu a pak jsme se spustili zpět k chatě Schiestlhaus. Obešli jsme Rotgankogel a po cestě Graf-Meran Steig jsme sestoupili do kamenitého údolí Obere Dullwitz, kudy jsme přes Untere Dullwitz prošli až k Seetal, kde jsme parkovali. Cesta z Hochschwabu do Obere Dulwitz překonává na poměrně krátké vzdálenosti skoro 500 výškových metrů a dolů trvá něco mezi hodinou a hodinou a půl. Vzhledem k pozdnímu odpoledni mě proto trochu překvapovali turisté, kteří mířili nahoru a s utrápeným výrazem se nás ptali, jak to je ještě daleko. Ale třeba spali na chatě ...
Kamenité údolí Obere Dullwitz (naše zpáteční cesta) a pohled na vrchol Hochschwab z údolí.
Po cestě dolů jsme ještě potkali kamzíka - ležel přímo na chodníku. Když si mě všimnul, jak se k němu kradu ověšen záznamovou technikou, tak vstal, chvíli pózoval, pak si naštvaně odfrknul a odběhl. Stál jsem s kamerou asi 5 m od něho a těšil se na ohromující záběry alpské přírody ... bohužel mě fascinující blízkost tohoto horského zvířete tak vykolejila, že jsem si vesele zoomoval, ale nezapnul nahrávání. Když jsem na to přišel, kamzík už byl pryč a já bych s kamerou nejraději třísknul o skálu (i když ta za to samozřejmě nemohla). Zbytek cesty k autu jsme absolvovali v rámci možností poměrně rychle. Cesta byla totiž místy stržená a připomínala spíš vyschlé řečiště nebo kamenou lavinu, takže se moc dobře nešlo. Závěr v údolí Seetal pak už byla taková příjemná, odpočinková procházka parkem.
"Cílová rovinka" v údolí Seetal.
Kolem osmé jsme dorazili zpět do kempu, zaplatili za ubytování, dali si pivko (snad ani nemusím psát, že obsluha byla v hospodě pouze kvůli nám dvěma) a po deváté šli spát. Vláďa: "...úžasná úleva sundat ze sebe propocené a již slušně páchnoucí věci, jo sprcha to je supr vynález".
Hochschwab - jižní cesta
Ráno jsme sbalili věci a vyrazili k západnějšímu konci Hochschwabu - k chatě Bodenbauer, kde jsme chtěli pro dnešní výpravu nechat auto. Vláďa si sice trošku stěžoval na rozlámané tělo a krom toho při zavírání svého nožíku utrpěl menší řezné zranění, ale jinak bylo nádherné slunečné počasí, takže to vypadalo na velmi zajímavý výlet.
"Kamenné řečiště" (při tání zřejmě skutečné řečiště) u Schottergrube na cestě kousek před Bodenbauer. Vpravo pohled na parkoviště Bodenbauer pod hřebenem Hochschwab.
Měli jsme naplánovanou trošku kratší trasu než předchozí den, takže jsme tolik nespěchali a na Bodenbauer jsme dorazili až kolem desáté. Vyrazili jsme údolím Trawiestal směrem k Vogauer Kreutz, což je krásná procházka pod hřebenem Hochschwabu o převýšení z nějakých 961 do 1785 m.n.m. Po cestě se dá i nabrat voda z pramene, což je také moc fajn.
Žebříky a řetězy při výstupu po chodníku Das G'hackte (z Vogauer Kreutz na Fleischer Biwakschachtel)
Od křižovatky Vogauer Kreutz se chodník zvedá do skal a po cestě "Das G'hackte" se dojde až k bivaku Fleischer Biwakschachtel. Poměrně prudké stoupání se překonává s pomocí několika řetězů, řebříků a stupů, takže cesta je docela zajímavá a pěkná.
Pohled z G'hacktsteinu na východní část Hochschwabu, vpravo vrchol Hochschwab.
V bivaku Fleischer Biwakschachtel se dá přečkat špatné počasí nebo v případě nouze i přespat. Od bivaku je to nějakých 20 minut na vrchol Hochschwabu, který jsme dnes "zdolali" z druhé strany. Z fotek to není úplně vidět, ale všude kolem se honily nějaké mraky, pouze nad Hochschwabem bylo krásně jasno, takže jsme si i druhý výstup bezvadně užili.
Bivak Fleischer Biwakschachtel a kříž na vrcholu Hochschwabu.
Zpáteční trasou jsme šli nejdříve po hřebeni Hochschwabu kolem Hochwartu a Häuselbergu a na křižovatce u chaty Häuselalm jsme odbočili z hřebenu zpět k Bodenbauer. Po cestě jsme viděli stádo kozorohů a spousty kamzíků. Těch je na Hochschwabu docela hodně, jsou vcelku ochotní se nechat i vyfotit. S jedním jsme se takhle bavil docela dlouho až jsem se k němu přiblížil na nějaké 4 m. Chvíli se přede mnou nakrucoval jako modelka a pak odběhl. Úžasně trpělivé zvíře, kdybych tam byl další hodinu, tak si ho snad i pohladím. Pravda, trochu jsem zdržoval, ale stálo to za to.
Vláďa: "Při tomto sestupu jsem poskakoval také jako kamzík, a plně jsem stačil Michalovi, jen malinko mi pobolívaly vnější strany kolen". (no, ono to závodění bude Vláďu ještě mrzet ...).
Stádo kozorohů a kamzík na cestě po hřebeni.
K večeru jsme došli na parkoviště a vyrazili ke kempu v Tragöss, které je blíže k Eisenerzer Reichenstein, kam jsme chtěli další den. Do kempu jsme dorazili opět až večet, tuším něco před desátou, takže jsme opět stavěli stan po tmě a "řádného" ohlášení (majitel jenom vykoukl z okna a mávl rukou, že to teď vyřizovat nebude).
Eisenerzer Reichenstein
Kemp Zenzsee leží na přehu jezera Zenzsee, nad kterým se tyčí alpské vrcholky. Když je krásné počasí, jeto úžasný pohled. Po snídaní jsme vyrazili k parkovišti Präbichl, odkud jsme chtěli vyrazit na Eisenerzer Reichenstein.
Kemp Zenzsee v Tragöss a další "horské" zvíře na naší cestě.
Po cestě nahoru jsme potkali nějaké horské kravičky - ty byly trochu méně plaché než kamzíci a jedno z telátek si nás tak zvědavě prohlíželo, že se Vláďa zbaběle dal na urychlený postup nahoru. Kousek pod sedlem Rösselhals jsem narazili na starou, sice 4x4, ale neuvěřitelně sežranou Toyotu. Nějak jsme nemohli pochopit, jak se tam po té kamenité cestě ve 20% stoupání mohla vyškrábat.
Pohled na Polster (Griesmauer) z výstupu na Reichenstein. Vpravo "železné doly" Erzberg.
Po cestě na vrchol jsme ještě potkali několik českých turistů (první a jediní Češi za celou dobu naší výpravy, turistů celkově jsme jak na Hochschwabu tak na Reichensteinu potkali jenom pár) a kolem půl druhé jsme byli na vrcholu Eisenerzer Reichenstein, 2165 m.n.m. Z vrcholu Reichensteinu je skvělý výhled na okolní "kopce", ale především na obrovský povrchový důl (nebo lom?) na železnou rudu - zbytky hory Steirische Erzberg, ze které bylo (stav roku 1993) odtěženo 900 mil. tun materiálu (z toho 222 mil tun oceli). Vzhledem ke slunečnému počasí jsme si na vrcholu chvilku užívali, odpočívali, Vláďa si i zdřímnul a vyrazili jsme kolem chaty Reichensteinhütte směrem na Reichhals, odkud jsme se oklikou chtěli vrátit k Präbichlu.
Vrcholové foto z Eisenerzer Reichenstein a pohled na vrchol Reichensteinu přes chatu Reichensteinhütte.
Z poměrně nenáročného a příjemného sestupu se pro Vláďu stalo utrpení - bolavá kolena se ozvala naplno. Cestou po hřebeni nic neříkal (to si myslel, že to rozchodí), ale po sestupu z hřebenu Reichhalsu už skoro nemohl chodit.
Vláďa: "Vnější strana kolen mne při sestupu neskutečně bolela, po rovině a do kopce to bylo v pohodě, ale dolů to bylo utrpení. To co Michal sešel za půl hodiny, jsem byl schopný dát za hodinu a půl. Večer se již blížil a my měli jen jednu čelovku (má zůstala ve stanu v kempu)".
V jednu chvíli jsem měl při pohledu na hodinky trošku obavu, ale nakonec se Vláďa hecnul a "v pohodě" jsme došli nad Präbichlhof (asi 2.5 km), odkud už vedla cesta k parkovišti. U Toyoty jsem dal Vláďovi svou čelovku a pokračoval rychlým krokem dále po chodníku dolů, Vláďa šel s čelovkou po cestě.
Vláďa: "Po chvíli jsem uslyšel motor, hurá to bude ta toyota, zkusím ji stopnout ... a ono se to zdařilo, uvnitř dva mladíci z horské služby, kteří jak při hovoru vyplynulo, nosí zásoby na chatu na Reichensteinu, jeden z nich je dokonce mistr Rakouska v běhu do kopce. Trochu jsem se vyděsil, když na mojí otázku kolikrát už jeli dolů odpověděli že dneska poprvé, ale vystupovat už jsem nechtěl. Dostal jsem ještě vynadáno, za to že jsme se rozdělili, pamatovali si nás že jsme šli kolem chaty nahoře dva (prý stupid czech), no ale hlavně že mi dovezli dolů. Tam jsem z auta ze samé radosti vyskočil jak laňka a doběhl překvapeného Michala".
Vláďa se přiznal, že když za sebou slyšel motor tak ještě trochu přisimuloval. Škoda, že jsem to neviděl, protože to se musel skoro plazit! :-) O to větší bylo asi překvapení Vláďových spasitelů, když ho viděli jak celý rozradostněný, že se bezbolestně dostal dolů a ještě mě překvapil svou rychlostí, peláší jako srnka po silnici mezi chatou a parkovištěm.
Dojeli jsme zpět do kempu, kde jsme se v klubovně najedli, dali si plechovkové pivo z benzínky a šli spát. Vláďa měl ještě nutkání napsat mamince sms-pozdrav z výletu typu "všechno v pořádku, máme se dobře, dneska mě odvážela horská služba" ... a mám pocit, že to nakonec i poslal.
Salza
Dopoledne jsme zaplatili kemp, usušili věci a vyrazili do Palfau (na druhé-severní straně Hochschwabu), kde jsme měli sraz s Vláďovým bráchou Markem a jeho známými. Odpoledne jsme po chvíli hledání našli kemp Salza Palfau, kde jsme postavili stan a protože ještě nikdo nepřijel, tak jsme si udělali krátkou procházku kolem Salzy. Vláďa: "Moc dobře jsem nechodil, jediný způsob chůze, který byl možný, byl vojenský krok s kolenama vysoko zvedanýma, při něm to téměř nebolelo". ... moc hezky to vypadalo, takové pochodové cvičení :-)
K večeru se postupně začali sjíždět ostatní účastníci splavování řeky. Marek nám bral lodě z půjčovny v Českých Budějovicích, za co bych chtěl poděkovat jemu i jeho spolucestujícím, kteří se tísnili v autě spolu s dvěmi loděmi, spoustou zavazadel a za nepříjemného "plastovo-gumového" smradu. Jak přijížděli další účastníci zájezdu, se u našeho stanoviště začaly objevovat pro mne dost nevídané věci (já chodím spíš s batohem na zádech, kde si všechno nesu, nejsem správný kempař) - plynový dvojvařič, dva grily včetně dřevěných polínek a uhlí, lednička ... a hlavně sposta jídla a pití všeho druhu (tedy hlavně alkoholického druhu). My s Vláďou jsme s naší zásobou sušenek hráli až pátou ligu a moji ušmudlanou 0.5 litrovou PETku se slivovicí jsem raději po chvíli také schoval, abych nebudil pohoršení. Faktem je, že jsme se oba trošku přiživili (no trošku ... několik sklenic vína, piva a pár steaků) a bylo to po týdnu první "pořádné" jídlo, takže já osobně jsem si docela pochutnal. V sobotu jsme naložili lodě a vyrazili směrem na Wildalpen, což je velké vodácké centrum. Tady už bylo o mnoho víc turistů a to i z Čech. Kousek za Wildalpenem jsme se ustrojili do neoprenů, nafoukli lodě, nasadili helmy a po nezbytné přednášce pro "prvosplavníky" vyrazli.
Příprava před cestou.
O neoprénech jsem si dlouho myslel, že to je zbytečné, že by se to dalo zvládnout i bez nich. Po prvním kontaktu z vodou jsem pochopil, že moje úvahy byly naprosto nesmyslné. Voda je sice průzračná, ale tak ledová, že případný "nedobrovolný" výstup z lodě bez neoprénu by mohl být dost problém. A že se dá cvaknout i na nafukovačkách (měli jsme samovylévací Orinoka a Baraky), nám někteří členové naší výpravy názorně ukázali.
Bohužel jsem zrovna nestál někde poblíž s foťákem. Co se lodí týče, samovylévací kánoe jsou skoro nezbytností - jednu loď jsme měli klasickou nafukovací pálavu bez vylévání, a posádka nedělala celou cestu nic jiného než že vylévala (manuálně, pomocí pánvičky, a to i při docela nízkém stavu vody, který tam právě byl). Vláďa: "V lodi se klečí, zde jsem si lebedil jak jsem na to z jógy zvyklý, ostatní většinou trpěli". - to mohu potvrdit.
Peřeje na Salze a cca 4 metrový skok do vody - asi téměř povinná zastávka všech výprav.
Řeka je v horní části okolo Wildalpenu poměrně široká s občasnými peřejkami. Po cestě je malé zpestření - asi 4 metrový skok do vody v blízkosti Wasserlochschenke, který jsme si (tedy já s Markem) samozřejmě nenechali ujít. Kousek odtud jsou (prý velmi pěkné) vodopády Wasserlochklamm - někteří se tam byli podívat další den (zde se ovšem za vstup už platí).
Kaňony na Salze u Palfau.
U Palfau je asi nejhezčí úsek Salzy. Proplouvá se kaňonem s nádhernými převisy (nad vodou i pod vodou), řeka se zúží a zrychlí. Zde už je místy docela velká hloubka a díky členitému dnu také docela záludné proudy. Co se hloubky týče, průzračná voda trochu zkresluje. Jednou jsem chtěl vystoupit z lodě v domnění že tam nemůže být více než pů metru a zahučel jsem po krk do vody. Po asi pěti hodinách jsme se doplavili zpět ke kempu.
Další den jsme se plavili dále po proudu, od Palfau až k přehradě u Grossreiflingu. Řeka už tolik neteče, takže to je spíš taková pohodová jízda - navíc za krásného slunečného počasí. Po obědě (zde míněno spíš časově) jsme usušili v rámci možností věci, sbalili stany a vyrazili směrem domů. Po cestě s námi párkrát zašpásovala navigace (po polní cestě jsme opravdu jet nechtěli), takže jsme zavedli pravidlo "nalajnované cesty", to znamená odbočit jen tam, kde jsou pruhy na silnici. Dodržování tohoto pravidla se ukázalo jako správné a kolem sedmé večer jsme v půjčovně Ka-servis v Budějovicích vraceli lodě a příslušenství a v noci jsme dorazili do Plzně.
Zajímavosti a postřehy
Kemp Rosskogler Seebach - kemp asi 10 km jihovýchodně od pohoří Hochschwab. Čisté, velmi luxusní toalety, hospůdka s posezením venku i vevnitř a v létě lze využít koupaliště sousedící s kempem. Kempovné pro dvě osoby 16 EUR za noc (2 EUR za stan, 2 EUR za auto a po 6 EUR za osobu) je velmi solidní a 2.50 EUR za pivo také není nepřekonatelná částka. Velmi příjemné místo.
Parkoviště v údolí Seetal , nedaleko obce Seewiesen. Jedno z míst, kde lze nechat auto a odkud lze vyjít na Hochschwab. Parkoviště je v údolí, to je výhoda, pokud se tímto údolím člověk vrací. Pokud se chce ale vyjít na hřeben a stejnou cestou zpět, lze auto nechat i na některém parkovišti u silnice nad Seewiesenem. Za parkoviště se alespoň v létě (přes zimu si nejsem jistý) neplatí.
Hochschwab, 2277 m.n.m. , nejvyšší hora pohoří Hochschwab. Na vrchol se dá dojít ze dvou stran - ze severní je horská chata Schistlhaus, z jižní bivak Fleischer Biwakschachtel. Na hřeben se dá dostat z více míst ze severu i z jihu (kde lze zaparkovat auto), cesty jsou velmi dobře značené a tůra není extrémně náročná. Z vrcholu je za pěkného počasí úžasný výhled na okolní pohoří.
Parkoviště u chaty Bodenbauer , další vhodné místo pro start turistiky na Hochschwab. Místo je křižovatkou několika turistických tras - procházkových i náročnějších, z nihž jedna vede po jištěné cestě (stupy, žebříky, řetězy) přímo na Hochschwab. V blízkosti chaty a parkoviště je restaurace a museum Horního Švábska (Hochschwabmuseum). Za parkoviště se podobně jako u Seewiesenu neplatí.
Kemp Freizetzentum Zenzsee - kemp a rekreační středisko v Tragöss. Příjemné a čisté prostředí, hospůdka (tam jsme ovšem nebyli - při našem návrtau z túry samozřejmě už zavřeno), místnost pro odpočinek (v podstatě taková klubovna), kde se dá najíst nebo posedět, když je špatné počasí. Kempovné pro dvě osoby (plus stan a auto) 16 EUR za noc. Kemp je na úžasném místě na břehu jezera Zenzsee. Oblast slouží i jako rekreační areál, takže si případně lze půjčit šlapadlo a projet se po jezeře. Opět velmi příjemné místo.
Parkoviště u Präbichl - asi ideální startovní místo pro túry na Eisenerzer Reichenstein nebo Vordernberger Griesmauer. Parkoviště (nebo spíš takový menší plácek) je kousek za Präbichlem u hlavní cesty. V okolí je spoustu vleků a lanovek, jedná se spíš o velké lyžařské centrum. Pár set metrů od "plácečku" u cesty je chata s restaurací Präbichlerhof, kde je velké parkoviště - část je vyhrazena pro ubytované a čast je k dispozici pro ostatní návštěvníky. Parkování je zdarma, jak jsem ale pochopil z nápisu u cesty, tak se ale předpokládá, že návštěvnící využívající parkoviště pustí nějaké to EURO v restauraci).
Eisenerzer Reichenstein, 2165 m.n.m., nejvyšší vrchol masivu Eisenerzer Reichenstein. Masiv je dost silné slovo, výška sice přesahuje 2000 m.n.m., ale rozlohou se jedná o poměrně malé pohoříčko, tak na jednodenní výlet. Na túru se lze vydat z různých směrů, my jsme šli od severu z Präbichlu. Zajímavostí je obrovský povrchový důl (lom?) na železnou rudu (dnes již bývalá hora Erzberg, do roku 1993 odtěženo 900 mil. tun materiálu, z toho 222 mil. tun železa)., který je dobře vidět z vrcholu Reichensteinu.
Kemp Salza Palfau, v podstatě vodácký kemp na řece Salza v blízkosti Palfau. Zde už bylo docela dost lidí, kteří různě popíjeli a zpívali dlouho do noci - potřeba říci, že se jednalo především o Maďary a Čechy. Kempovné bylo trošku levnější než v předchozích kempech, na druhou stranu se platily sprchy a vybavení, a čistota záchodů příp. sprch nebyla ani zdaleka na takové úrovni.
Ka-servis, půjčovna lodí v Českých Budějovicích. Solidní jednání, velkou výhodou je možnost vrácení lodí i později večer, když se člověk vrací z vody. Budějovice kromě toho leží na cestě do Rakouska, takže je to výhodnější, než si lodě půjčovat někde jinde. (t.: 602 845 444).
Další kempy na Salze: Camping Saggraben Palfau, Camping Wildalpen ... v okolí Palfau a Wildalpenu je ještě poměrně hodně dalších kempů.
Comentarios